[název doplním] (S-A-DIM 1/31)

2. května 2018 v 21:42 | Olivia Sita Hare |  Story-A-Day in May
Tajgu si pamatuji už od té doby, co mě máma nosila v náruči. Ale nemohu si vzpomenout na to, že bych někdy viděla něco jiného než nekonečnou krajinu sněhu posetou jehličnany. Když jsem byla malá, chtěla jsem vidět, jak vypadá svět bez sněhu, tak jsem ho z kousku země odhrnula a z pár malých stromků sníh setřásla. Chvíli jsem to pozorovala, potěšena tím malým kouskem čisté zeleně. Ale pak se mi sevřelo v hrudi, chtěla jsem vědět, co jiného bych ve světě mohla vidět.

Ještě v té době jsem byla přesvědčená o tom, že nic kromě onoho monotónního světa neexistuje, ale ta zeleň mě přiměla k tehdy nové, šokující myšlence. Utíkala jsem za tatínkem, abych se ho na svět kolem zeptala. Tatínek mi řekl, že Tanaraquin prastrýc Pilip šel jako jediný z nás do vnějšího světa, úplně mimo les, do civilizace, cokoliv to znamená. Táta mi popsal, co Pilip pověděl. Ale namísto očekávané fascinace jsem se na něj celou dobu nechápavě dívala. Nedovedla jsem si domy, budovy ani jejich stavbu představit. Nic mi to neříkalo, jen mi to přišlo neznámé.

Pilipa samozřejmě po jeho návratu zabili. Udivuje mě, že se vůbec vrátil, když věděl, co ho čekalo. Přesto poslušně splnil, co od něj jeho táta Inuksuk žádal. Vzal tři nová, přenosná, obydlí pro nás všechny. Pilip vyprávěl, že těm příbytkům říkají stany, a že si je lidé berou na přenocování pod širé nebe. A taky dodal, že vzal ty největší, co tam měli - a také každý jiné barvy, křiklavé, abychom je snadno našli, jeden růžový, žlutý a modrý. Moje rodinná větev dodnes žije v tom růžovém. Tanaračina větev žije v modrém. Ve žlutém stanu bydlí Meriwa.

Každá z nás žije jen s otcem. Ani jedna jsme si nemohly vzpomenout, jak přesně jsme naše maminky ztratily, ale když jsme se zeptali našich tatínků, co se tehdy stalo, daly jsme dohromady odpověď. Naše tři matky si totiž byly neobvykle blízké. Trávily spolu více času než s námi, jejich dcerami. Dělaly to z neštěstí. Nelíbil se jim život s námi, chodily tedy spolu věčně do hustějších lesů a povídaly si. Jednou jsem s nimi byla i já a útržky z jejich rozhovorů si pamatuji dodnes.

"Já si myslím, že za mé dvě dcéry stejnak může můj přístup. Chápeš, mé tělo odmítá stvořit chlapce, nechce, aby tahle rodina pokračovala v tých nechutných, nesmyslných praktikách," řekla po dlouhé pauze Meriwina matka, Meriwin.
"Jojo, vím, co myslíš, já jsem zase porodila nemocného, to vyjde nastejno." To byla moje matka, Arnaq, mluvila o mém bratru Nanwijukovi, který vážně onemocněl a zemřel, když jsem ještě nebyla na světě, byly mu dva roky. Maminka říkala, že nebyl zdravý už od narození, a že to všichni čekali, dřív nebo později.
"A to já zase nechci riskovat, boť si myslím, že jsem schopna mít chlapce. Takže jsem s Inuksukem co nejmíň to jde. A zatím mám jen jedno děvča," utrousila Kireama, matka Tanaraq.
"Když to tak bude pokračovat, podaří se nám to ukončit. Ale pamatujte holky, pokud se jedné z nás stane to, čeho se bojíme nejvíc, víte, co máme dělat." Řekla to podobně tajnůstkářsky, moje maminka. A řekla to tak úmyslně, byla si vědoma toho, že je poslouchám. Teď už ale vím, co myslela. Podle toho, co Tanaraq říkala, zmizely naše matky poté, co jí její matka se slzami v očích řekla, že čeká dítě. Tehdy jí dala pusu na čelo a vyšla ze stanu, pak se nevrátila. Ještě dodnes na to se smutkem v srdci Tanaraq vzpomíná. Občas si vyčítá, že za ní neběžela nebo něco neřekla, ale i ona sama věděla, že by s tím nic nesvedla.

Podle tatínků naše matky odešly hluboko do lesa, na opačnou stranu, než šel tehdá Pilip. Řekli, že byly moc smutné, a že si místo života tady zvolily smrt. Meriwin táta rovnou řekl, že doufaly, že je rozsápají vlci, hned první noc. Ale to, jak zemřely doopravdy, se už nikdo nedozví.

Naši tatínkové jsou už dost staří, je jim skoro padesát let. A v naší rodině žijeme nanejvýš do šedesáti. Nám dcerám je sotva dvacet let. Do třiceti jsme měli mít prvního potomka, ale tátové teď přemýšlí, jak to budeme řešit. Můj bratr Nanwijuk zemřel, Meriwa měla jen dvě sestry, ty její táta už zabil, a Tanaraq je jedináček. Naše maminky věděly, co dělají, a soudě podle zarmoucených výrazů našich tátů se jim podařilo cokoliv bylo jejich cílem. Většinou o tom ale tátové dumali o samotě, setkávali se jenom výjimečně a to většinou dopadlo hádkou. Naše větve se totiž navzájem nesnesou.

Pět generací zpátky byli hlavou rodiny Aput a jeho žena Jissika (poslední generace, co žila ve vnějším světe) a oba snili o dokonalé rodině, velkém klanu, kde se všichni mají rádi, a jsou soběstační. Snili o životě v divočině, o tom, že by kdysi jejich následníci dodržovali tradice a v tajze zůstali napořád. Ale po tom, co oba zemřeli, tehdy ještě ve věku osmdesáti let, se jejich tři synové neshodli. Každý z nich měl jinou představu o dokonalém klanu. Tak se na přání jejich rodičů odstěhovali do tajgy a každý z nich si vzal jednu ze svých sester a založili si vlastní odnože.

Není to však to, co Aput s Jissikou chtěli, názory na dokonalou rodinu se změnily s generací jejich synů a následně se ideál předával do generací dalších. Aput chtěl, aby synové žili v harmonii a klan vytvořili společně, ale místo toho existují tři odnože, které jsou vše, jen ne velké. Naše rodina se vždy skládá z rodičů, syna a dcery. Prvorozený syn si vezme prvorozenou dceru a zplodí s ní nového syna s dcerou. Děti, které se narodí navíc, jsou, pokud je třeba, patřičně využity (jako tomu bylo u prastrýce Pilipa) a následně zabity, tak či naopak. Pokud by se naše klany přemnožily, nebyli bychom schopni uživit sami sebe. Ale nedostatek jídla nás někdy trápí i teď a tak si necháváme sourozence, co jsou navíc, naživu na horší časy.

Větev růžového stanu, žijící na úpatí kopce, čili já, Akna, a můj táta Panuk žijeme životem lovců. Naše jídlo se z většiny skládá z lovu zvěře. Pokud spolu nelovíme, nebo zrovna nejsem i přes tátův zákaz venku s Meriwou a Tanaraq, tak se zabýváme šamanismem a vzýváním bohů. Rodina Meriwy s jejím otcem Nootaikokem, kteří bydlí ve žlutém stanu na rovince uprostřed kopce, jí zásadně rostlinné jídlo a z generace na generaci si předávají vědění, kterého dosáhli několikadenními meditacemi. Meditace praktikují dodnes. Větev modrého stanu, Tanaraq s Inuksukem se nestarají o to, co jí, jsou rádi, když mají vůbec něco. Předtím měli ve sněhu uchovaného Inuksukova strýce Arnaaluka a tetu Asiaq, ale poslední zbytky snědli, když bylo Tanaraq deset let. A to Inuksukův děda Panuk měl hodně dětí právě z důvodu nedostatku jídla. Oni totiž žijí na vrcholku kopce a na vrcholu moc zvířat nežije, spíš u nás dole, v nížince. Tanaračina větev se ničím moc zvláštním nevyznačuje, většinu dne tráví v lese a snaží se spojit s přírodou, dotýkají se keřů, stromů, hlíny. Říkají, že jim to dodává energii, z části to nahrazuje stravu.

Naše větve se dodnes nemají rády. Ale nenávisti většinou učí jenom mužské potomky, u nás žen to není tak důrazné, my si osvojíme jen to, co zaslechneme. Jinak máme povoleno, i když omezeno, navštěvovat dcery ostatních větví. Z části z milosti a z části kvůli vyzvídání (což je hlavní důvod).
Já se dnes měla setkat s Tanaraq a jít na večerní procházku, ale pak se vrátil táta z lovu a já nemohla odejít. Chvíli jsem tedy seděla ve stanu a předstírala, že se starám o kožešiny, ale ve skutečnosti jsem čekala nejbližší příležitost utéct. Když už vypadalo, že se táta skutečně nedívá a je zaneprázdněný kucháním zajíce, začala jsem se plížit k východu. Pak na mě ale promluvil a já se zastavila.

"Akno, potřebuji si promluvit," usadil mě jeho vážný tón. Na ten jsem nebyla zvyklá, táta většinou mluvil s lehkým a bezstarostným tónem v hlase. "Přemýšlel jsem o tom, co s námi bude dál, jako s rodinou." Uvnitř jsem si povzdechla, můj pohled však zůstal netečný. Z části jsem tuhle konverzaci nikdy nechtěla mít, ale zároveň jsem doufala, že dostanu povolení podívat se po svém muži do civilizace. Těšila jsem se, až uvidím to, o čem vyprávěl prastrýc Pilip.

"Rozhodl jsem se, že bude nejlepší, když rodina zůstane pravou rodinou a čistota klanu bude zanechána." Překvapeně jsem s sebou cukla a bojácně se podívala na tatínka.
"Nedívej se na mě tak, Akni. Já za to přece nemůžu. To tvoje zpropadená matka za tohle může. Já nemám na výběr, Akni. Máš čas se na to připravit, ale říkám ti mé konečné rozhodnutí."
"To se nestane, tati. To nemůžeš!" Zvýšil se mi hlas a já byla připravena tátu přesvědčit o druhé možnosti.
"Ale ano, můžu, Akno. Je to jak povinnost, tak trest vám ženám. Nebýt vašeho přátelení mohlo být všechno v pořádku a já bych tě nemusel do ničeho takového nutit." Tatínkovi zčervenaly tváře zlostí a já poznala, že přesvědčování nebude mít cenu, naopak by mohla situaci jen zhoršit. Zvedla jsem se a utekla. Běžela jsem směrem k Tanaraqčinu stanu. Když už jsem ho v dálce v té tmě zahlédla, zastavila jsem se. Při pohledu na ten stan se mi roztřásla kolena. Tatínek mi zakázal se k němu jen přiblížit. Řekl, že by to byla zrada vůči své větvi.

Schovala jsem se za nejbližší strom a sedla si na jemný poprašek sněhu, co byl pod jeho větvemi. Začala jsem přemýšlet. Co teď budu dělat? Domů se vrátit nemohu, aspoň ne teď. Ráno musím něco vymyslet, v noci napadají člověka absurdní a zbytečné myšlenky. Lehla jsem si tedy pod ten strom, opřela jsem si hlavu o mech, co tam rostl, a po chvilce se mi začaly klížit oči. A těsně předtím, než jsem usnula, jsem poprosila bohy, aby mi poradili s mým trápením a sdělili mi odpověď jako první myšlenku po probuzení.

A ráno jsem se probudila s jasnou myslí a cílem. Chvilku mi z toho bylo nedobře, až úzko, ale uklidňovala jsem se, že je to to, co bohové chtějí. A to, co se zdá nejlepší bohům, je jistě nejlepší i pro lidi.

Připravila jsem si z větví a kamení několik loveckých nástrojů a s těžkým srdcem se vydala k modrému stanu. Stoupla jsem si hned před něj a snažila se vyposlouchat dech spících lidí. A k mému štěstí jsem slyšela oddychování jak Tanaraq, tak jejího táty.
Tiše jsem otevřela stan, abych je nevzbudila. Podívala jsem se na ně. Oba tvrdě spali. Klekla jsem si na zem a chvilku se na oba jen dívala. Dívala jsem se na Tanaraq, její hezká růžová líčka a hnědé vlásky. Vzpomínala jsem na to, jak dobrou kamarádkou mi byla. Podívala jsem se na jejího tátu, Inuksuka, pojmenovaného podle jeho pradědy, zakladatele modré větve. Snažila jsem se pocítit k němu nenávist, ale žádnou jsem k němu neměla. Opravdu, nebyl důvod proč.

Pak jsem se podívala za sebe, na kousek nebe, co jsem ze stanu viděla. Nechtěla jsem to udělat, ale pokud je to to, co si bohové přejí, ať se tak stane. S těžkostí v hrudi jsem si vzala do rukou velký kámen a upustila ho na Inuksukovu hlavu. Slyšela jsem křupnutí, ale žádný křik. Tanaraq trošku zabručela, ale spala dál. Klekla jsem si nad ní a pohladila ji po tváři. Prsty jsem obmotala ostrý nůž, který jsem nedbale vytvořila z nabroušených větví a kamenů. Pak jsem jí jedním nečistým tahem podřízla krk. Tanaraq se okamžitě vzbudila a začala skuhrat nesnesitelnými zvuky. Snažila jsem se ji uklidnit, že za chvíli bude po všem. Řekla jsem jí, že si to tak bohové přejí, že jistě nalezne klid a po smrti se bude mít dobře.

Tanaraq ale vypadala jen o trochu klidnější, panika jí však stále hrála v očích. Měla jsem slzy na krajíčku, bolelo mě pozorovat svou kamarádku, jak mou rukou umírá. Chtějíc ulehčit jí trápení jsem do ruku vzala velkou větev nabroušenou do špičky a začala ji bodat do břicha a hrudníku. Po chvíli toho, co byla snaha o křik z posledních sil, ztichla docela.

Vzala jsem Tanaraq do náruče a vyšla ze stanu. Podívala jsem se na její hruď a krk, na to, co jsem způsobila. Po tváři mi stekla slza, dopadla jí na nepoškozený kousek kůže. Uklidnila jsem si mysl a rychlým krokem zamířila domů. Na půli cesty jsem ale potkala tatínka. Ten se zastavil hned, jak mě uviděl se zkrvavenou Tanaraq v náruči.

"Přinesla jsem jídlo, tati."

Jeho zmatený pohled se změnil. Byl to zlověstný pohled, tajemný a jeho úšklebek značil vítězoslavnost. Přistoupil ke mně, vzal Tanaraq do náruče a jemně ji položil na zem. Pohladil mě po vlasech a řekl: "Výborně, Akni, překonala jsi má očekávání. A udělalas dobře, jen a jen dobře. Každý z nás přece ví, že naše větev klanu je ta jediná pravá, vzniklá z prvorozeného syna. A neboj se, Akni, dokonám to, co jsi začala. A poté… Poté, až bude všemu konec, a my tu zůstaneme jako jediní právoplatní členové klanu, dáme život nové generaci, větší rodině, mírumilovné, žijící v souladu s bohy a přírodou, přesně tak, jak si to náš děd Aput přál." S tím mi dal pusu na čelo a odešel, směrem ke žlutému stanu. Já si klekla na zem, vedle znetvořeného těla Tanaraq a dívala se do dáli. Na nekonečné jehličnany a sníh, monotónní krajinu, vězení na věčnost.

A tak to bohové chtěli.
 

Kam dál

Reklama